Před čtyřmi roky - to jsem byl hodný (ne, že bych nebyl ani teď) bezproblémový malý páťáček, který neznal slovíčko "průšvih." Naštěstí jsem nebyl po tátovi, jenž v mém věku namáčel holkám culík do kalamáře, házel po profesorech jablky a pokaždé četl ve svém vysvědčení chování dvě. Maminka na mě mohla být pyšná, když jsem po ty dlouhé roky přicházel domů s čistým rejstříkem. Vžydcky mě hladila po vlasech a říkala mi: "Jiříčku, nikdy nebuď jako tvůj táta!" A na slovo táta kladla zvláště velký důraz. Pořád jsem se snažil mamce vyhovět, a tak jsem také nevyhledával žádné nepříjemnosti. Jenže se vším se musí jednou začít, dřív nebo později. Jako člověk má v životě první pětku, první rande, první manželku, tak i Jiříčkovi se naskytla skvělá příležitost, jak mít něco poprvé. Jako obyčejný týden ve škole jsme měli "dvouhodinovku" pěstitelských prací. Trhali jsme plevel a vozíčkem ho odváželi na kompost. Vůbec mě to nebavilo, a proto jsem hledal kdejakou příležitost zpestřit si nudnou hodinu. A tak se stalo to, co se stát nemělo. Když jsme s Jirkou projížděli kolem nově zkvétajícího vína, které bylo chloubou školy, proběhl mi hlavou geniální nápad. Jelikož víno podepíral celkem vysoký dřevěný trám, výtečně se hodil k tomu, abych Jirkovi předvedl můj bezpochyby vrozený atletický talent. Povídám: "Jirko, vidíš támhleten vysokej trám?" "No, a co s nim je? Ne, to snad nemůžeš myslet vážně, ne!" Sotva to dořekl, už jsem se rozebíhal na svůj zaměřený cíl. "Rozmakal" jsem to na největší možné obrátky a plně se koncentroval. Deset metrů, pět metrů, tři metry. Teď, nebo nikdy. "Křup, bác, bum - jaůůů!" Trám asi moji tíhu nevydržel (To jsem byl asi ještě otesánek) , praskl a zřítil se na mě. Šťavnaté kuličky vína mi padaly přímo do pusy a já se pomalu zvedal ze země. Jirka se smál, až ho břicho bolelo, ale mně do smíchu moc nebylo, protože z povzdálí již přicházel pan ředitel s panem zástupcem. Nelenil jsem, a ihned popadl prasklý trám a bezpečně ho ukryl za nedaleké husté křoví. Ještě odkopat spadané bobule a všechno je v nejlepším pořádku. Žádní svědci kromě Jirky nejsou, takže se vlastně nic nestalo. Jenže to už slyším povědomý hlas. "Já tě viděl, Kremza!" Byl to Holman, který zřejmě při zpáteční cestě zpozoroval můj bravůrný skok. "Takže Holmes. Aby bylo jasno. Nic si neviděl, rozumíš?" "A co když jo?" "Tak v tom případě uvidíš něco, co jsi ještě neviděl." "Je mi to jasný." "To doufám." Po chvilce se dvě nejvýše postavené osoby školy procházely pod bývalým vínem. Srdce se mi svíralo a dech tajil. "Ničeho si nevšimli. Paráda!" "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš," sýčkoval Jirka. "Co to tady plácáš, vždyť to přešli." Jenže to už se pan ředitel otáčel a vracel se k místu činnu. Začal prohledávat okolí a zanedlouho našel dřevěný trám. "Sakra! A je to tady. Přišlo se na to." Za deset minut začalo vyšetřování. Snažil jsem se samozřejmě zatloukat jak jen to šlo. Říkal jsem: "To musel udělat někdo před námi, protože jsem si všiml, že už to bylo schozené." "To není ale možné, jelikož jsme tu poblíž celou dobu stáli a víno bylo v pořádku," říkal pan zástupce. Tím jsem si skvěle přiložil do ohně. Hlavní podezření spadlo na mě a netrvalo dlouho, co bylo potvrzeno. Stačilo jedno Holmanovo slovíčko a nádherný červený zápisek do žákovské knížky mě neminul. To jsem zatím nevěděl, jaký dárek má pro mě nachystaná mamka. "Ahoj Jiříčku, tak co bylo dneska ve škole?" "Nic, všechno v pohodě." "To jsem ráda, že nám z tebe vyrůstá tak pravdomluvný rozumný kluk. Kdybys věděl, jak tvůj taťka nebo tvoje sestra zatloukali, když byli ve tvém věku. To se tobě nemůže v žádném případě stát." "Ano mami," řekl jsem poněkud skleslým hlasem. Odebral jsem se k "telivizi" a přemýšlel o tom, jak nejlépe utajit poznámku. A pak jsem si vzpomněl, že jsem nechal žákovskou knížku otevřenou v pokojíčku na stole a mamka tam právě šla zalévat květiny. Sotva jsem vstal, ozvalo se: "Jirko!" "Aha - průšvih!"