Bylo krásně! Začínal další nádherný prázdninový den. Sluníčko vylézalo ze svého domečku, všude plno sněhu, prostě pohoda. Ale pro někoho jen na první pohled. Den se vyvíjel velmi slibně i pro mé krasobruslařské umění. Zmýlila jsem se.

"CRR,CRR," rozdrnčel se zvonek u dveří. Běžím k nim s nadějí, že se stavila Jana. Jaké je však moje překvapení, když uvidím našeho dědu. Je celý prokřehlý, zmrzlý jako sněhulák a lamentuje: "Pane Bože, co mám dělat? Já se z toho zblázním." Okamžitě přiběhla mamka a začala vyzvídat, co se děje. Nakonec z dědy vylezlo, že po třech dnech krutých mrazů se mu podařilo otevřít auto, ale nemůže ho zamknout. V tu chvíli se taťka chytil za hlavou a zeptal se, proč auto otevíral. Dostalo se mu stručné odpovědi:"Chtěl jsem jen zkusit, jestli to půjde."

Doma zasedla rada starších a začalo se dumat, jak řešit tuto záludnou situaci situaci. Taťka navrhoval rozmrazit zámek teplometem, jenže po chvíli se zjistilo, že veškeré zásoby plynu v bombě padly na úkor naší letní dovolené. Bylo ještě pár návrhů, které se jevily jako neřešitelné z různých důvodů. Nakonec to vyhrála mamka s nápadem: "Do oběda bude auto před domem a vystřídáme se u hlídání, po obědě vyrazíme na projížďku a to by bylo, aby se zámky nerozehřály!" Jelikož byl Štědrý den a tento návrh se nám zdál jako dobré zkrácení dlouhého čekání, všichni jsme souhlasili.

Ve dvě hodiny vystartoval děda nervózně na parkovišti, protože měl dost hlídání z okna. My, tedy já, mamka, taťka a Eva jsme se vyvalili s plnými žaludky za ním. Trochu nepohodlně jsme se i se psem neskládali do auta. Já si vedle sestry, mamky a Besiny připadala jak dobře slisovaná sardinka. Všichni sedíme a čekáme. Na co? Až děda nastartuje svou postarší Škodovku. Asi po patnácti minutách marného snažení vylézáme a jsme otcem nuceni "tlačit."

Rozjezd máme za sebou. Teď jen pevně držíme dveře, aby se neotevřely. Autem znějí hlášky: "Mě už bolí ruka. Já za chvíli zavřu!" Nebo:"Evo, nemluv tak nahlas. Besino, co štěkáš? Romane, vypni to rádio." Doopravdy veselé Vánoce.

U mě už se ozývají nadějné zvuky zámku. Taťka má však podobné šance. Vypadá to, že ve finále soupeříme jen my dva. Na tachometru naskakuje dvacátý kilometr. Stále nic. Dvacátý pátý. Už mám skoro zavřeno. V duchu si říkám:"Taťka určitě vyhraje. Ne, to ne! Já chci být první, jenže stále se mi nedaří." Z přemýšlení mě vyruší hlasité "cvak". Divoce se rozhlédnu a spatřím jásající mamku, která se celou cestu neozvala a jen tiše sledovala situaci. Za chvíli po ní další cvaknutí. To byl taťka, pak děda. Já až naposled. I přesto, že vítězem je maminka, vyhráli jsme všichni. Máme zavřeno.