Autor: Lukáš Dubrovský 8.C, šk. rok 1997/98

          Bylo po dešti, a tak jsme se s rodiči vypravili do lesa, abychom dopřáli svým dýchacím cestám těch několik zasloužených doušků čerstvého vzduchu, dokud se onen životadárný plyn nestihne nasytit tím známým těžkým a vydýchaným městským smogem. Mamka s sebou pro strýčka příhodu vzala bandasku na borůvky a já si naplnil chlebník vším potřebným sběratelským “nádobíčkem”. Když bylo vše připraveno, nasedli jsme do našeho přibližovadla a nabrali směr Koliba. Ještě jsem se ani nestihl usadit, a taťka už manévroval po parkovišti. Po složité proceduře, která obnášela rozdělení všech těch “potřebných” věcí do všehovšudy třech batohů a ulovení našeho psa, který se momentálně zabýval příbytkem jakéhosi nebohého hlodavce, jsme mohli konečně opustit toto nevábné parkoviště a vydat se do lesa.

          Jakmile jsme vkročili pod jeho klenbu, objal nás svým přívětivým vlhkem a osvěžujícím chladem. Brzy se prokázalo, že mamka udělala dobře, když s sebou vzala nádobu na borůvky, protože místy jsme se tímto fialovým mořem doslova brodili. Všichni se vrhli na kolena a začali vyvíjet horečnatou činnost. Mě tato monotonní zábava nijak nelákala, a tak jsem oznámil, že se budu pohybovat kolem a pátrat po zástupcích zdejší fauny. V lese bylo asi tolik lidí, jako uprostřed panelového sídliště v poledne za horkého letního prázdninového dne, a proto se mi skleničky rychle plnily různými šestinohými potvůrkami, a já ve svém zamyšlení málem spadl do potoka. Naštěstí jsem se včas vrátil do reálu a začal si prohlížet úzký vodní tok. Najednou se mi něco mihlo přes zorné pole a začalo to ujíždět po hladině. Na nic jsem nečekal a bez ohledu na vlastní bezpečnost po tom chňapl. S napětím otevírám ruku a žasnu. Na mé dlani je stočen malý, ale nádherný exemplář užovky obojkové. Jsem jím doslova okouzlen a nerozvážně vypouštím nájemníka jedné ze své skleniček na svobodu, jen abych měl svůj nový úlovek kam dát. Pečlivě zavírám víčko, a pro jistotu ještě nádobu pevně svírám v rukou. Sedám si na pařez a nevěřícně si hada prohlížím. Teprve volání rodičů mě vytrhne ze sna a já se vydávám na zpáteční cestu. Netrvá to dlouho a již jsou na dohled. Okamžitě ukazuji svůj vzácný úlovek a snažím se je přesvědčit, jak krásný, zajímavý a užitečný je to živočich. Mamka jeví o užovku živý zájem a sama navrhuje, abych ji zkusil dočasně chovat doma. Já horlivě přikyvuji a obšírně se rozpovídávám o životě těchto jistě zajímavých tvorů. Cestou domů prožívám svoji malou soukromou euforii, protože chytit mládě užovky obojkové a chovat ji doma, bylo mým dávným snem.

          Doma skleničku s hadem pokládám na stůl a začnu mu připravovat jeho přechodné bydliště. To musím vybudovat ve svém záložním teráriu, které mám právě pro takovéto případy uložené ve sklepě. Nejprve se však musím probojovat přes všechno to harampádí, které je ve sklepě uloženo, což se prakticky rovná hrdinskému činu. Žasnu, co se do tak malého prostoru může vejít. Když se mi terárium podaří najít a vynést nahoru, musím ho zbavit veškerého prachu, který se na něm nashromáždil. Poté do něj nasypu jemný substrát, do rohu dám mech a vedle kus kůry, která bude sloužit jako úkryt. Nesmím však zapomenout na vaničku s vodou, protože užovka obojková je velice vodomilný živočich. Celou nádrž umístím na poličku v našem pokojíčku. Do takto upraveného akvaterária můžu hada vypustit. Tvor nejprve zmateně rejdí po nádrži a seznamuje se s novým prostředím. Nabízené mouchy pohrdlivě odmítá a jenom kouká, kam by se schoval. K tomuto účelu použije kůru a já si povídám: "Alespoň v něčem jsem se mu zavděčil". Notnou chvíli sedím před nádrží, ale had moji vytrvalost nedokáže ocenit, a tak si jdu alespoň zaznamenat svůj nejnovější úlovek do zápisníku. Ještě několikrát zkouším s hadem štěstí, ale ten mě odměňuje jenom syčením. Nechci si ho ještě více rozzlobit, a tak už ho raději nechávám na pokoji. Ještě předtím, než jdu spát, zkontroluji, zda je užovka v pořádku. Při odklopení kůry zjišťuji, že od mé poslední návštěvy se pravděpodobně nehnula z místa. To mě trochu naštve, protože jsem od ní očekával trochu více pohybu. Když už jsem na odchodu, sklouznu pohledem na poklop z plexiskla, který nečinně leží vedle nádrže, ale vzápětí usuzuji, že takovýto malý a nevinný tvoreček se jistě nebude pokoušet o útěk, zvláště když se o něj tak pečlivě starám. Brzy se však prokáže, jak šeredně jsem se zmýlil.

          Ráno se probudím do krásného prázdninového jitra a netuším, jaké strašlivé poznání mě čeká v následujících minutách. Když zjistím, že akvaterárium je prázdné, pokoušejí se o mne mrákoty. Nechce se mi uvěřit, jaký mě potkal strašný osud, a jdu tu příšernou novinu oznámit rodičům v bláhové naději, že snad budou vědět něco, co by objasnilo zmizení onoho nebohého tvora. Když však vejdu do kuchyně a zeptám se rodičů, zda nevědí něco o osudu mého hada, čeká mě zarážející odpověď: ,,Ale to víš, že víme,” řekne mamka a pokračuje: ,, V noci jsem se šla podívat, co ta užovka dělá, ale nemohla jsem ji objevit. Když ji ani taťka nenašel, usoudili jsme, že asi utekla a začali prohledávat pokoj. Zvedli jsme všechna autíčka, co jsou v blízkosti nádrže, a podívali jsme se taky za skříně, ale nikde nic. Asi se protáhla pode dveřmi a teď je někde v bytě." Tato informace mě definitivně položila, protože had mohl být kdekoli pod koberci nebo za jakoukoli skříní, a bylo jenom otázkou času, kdy na něj někdo šlápne, nebo kdy se mu podaří utéct. Byl jsem sklíčený onou událostí a nemohl jsem se na nic soustředit. Jak tak chodím od ničeho k ničemu, začnu bezmyšlenkovitě prohlížet modely autíček, které má bratr vystavené na poličce. Beru do ruky jedno po druhém, otevírám jim kufr, motor, dveře, dveře, dveře... A nechci věřit vlastním očím. V červeném ferrari na sedadle spolujezdce je stočena malá užovka, která mě málem přivedla k šílenství. Beru ji do ruky a jásám. Jdu oznámit rodičům onu neuvěřitelnou novinu a ukládám nezbedného hada do jeho dočasného příbytku. Teď, si už budu dávat dobrý pozor, abych nikdy nezapomněl zajistit nádrž poklopem. Užovku jsem choval asi měsíc. Když jsem se jí dostatečně nabažil, šel jsem ji pustit na Plachtu, kde je množství různých kaluží a rybníčků vhodných pro život těchto vlhkomilných živočichů. Jak jsem tak pozoroval hada mizícího mezi rákosím, sklouzl jsem zrakem níž a zůstal jsem stát v němém úžasu. Na mělčině se vyhříval nádherný potápník vroubený...