Už je to dávno, co mi uši odstávaly jako plácačky a každý mě přezdíval rogalo. Je to "strašně" nepříjemný pocit, když se vám i kamarádi smějí, zvláště pak holky. To jedna mi kdysi řekla: " Kremza, začíná se zvedat vítr, bacha ať neulítneš! " Chápete asi, jaké to pro mě muselo být utrpení, jestliže si z vás udělá hezká dívka legraci a jste u ní jen bezvýznamný hlupáček s velkýma ušima. Postupem času jsem si na podobné poznámky zvykl a raději jsem vyhledával chlapeckou společnost. Jenže v páté třídě nastal zlom, protože jsem se zamiloval do jedné dívky, která se zřejmě nebála, že někam odletím při silnějším větru. Bohužel pro mě, měla spoustu jiných a daleko lepších nápadníků, a tak jsem s velkými obtížemi dobýval její srdce. Nakonec se zapojila do mého, dá se to tak říci, balení celá rodina, ale každý jiným způsobem. Maminčina, zastaralejší verze, zněla asi takto: " Stačí jenom být zdvořilý a pořád se usmívat, i když nechceš. Zajímavá rada. Možná bych s ní uspěl, ale maximálně tak před naším letopočtem. Lepší návrh měl taťka. "Prosim tě, běž na to prakticky. Kolik máš u sebe peněz ?" "Stovku." "Stovku ? Je vidět, že se ještě musíš hodně učit," a nasadil pohrdavý výraz. "Ženský sou celý bez sebe, když jim chlap všechno platí, aspoň u většiny případů, a proto tady máš dvě stovky a poslouchej. Zeptej se jí, jestli by nešla do kina na ňákej romantickej film s Kevinem Costnerem. Ona ti samozřejmě odpoví, že ráda a můžete vyrazit. Teď příde to nejdůležitější. Až si budete kupovat lístky a ona bude vytahovat peněženku, přistup, mírně ji odsuň, vyceň zuby a řekni: Já to za tebe zaplatím ! Tak asi takhle vypadá postup, kterej se mi už hodněkrát osvědčil," odvětil pyšně tatínek hledíc na maminku, které se udělalo nevolno. Z pohledu na ni jsem mohl i tento, poněkud moderněji pojatý návrh, zamítnout. Náhle se ozvala moje velmi zkušená, v té době šestnáctiletá, sestra. "Ste všichni úplně vedle." "Ty seš ta pravá," odsekl rozčilený tatínek. "Počkejte, nechte mě domluvit. Je přece jasný, že s těmahle sloniskama má jen poloviční šanci na úspěch. To sou jednoduchý počty." "Co navrhuješ ?" "Navrhuju, aby si je nechal přišít. Co tomu říkáš, Jirko ?" V tu chvíli se mi před očima začernilo a nohy se mi začaly podlamovat. "Přišít uši, to raději skočím z okna než podstoupit tenhle vražedný zákrok," a se vztekem jsem odešel. Tím také skončila naše debata. Druhý den mi to stále vrtalo hlavou a já přemýšlel, jestli si opravdu nechám udělat tu operaci. Čeho vlastně docílím? Akorát si vytrpím strastiplnou bolest a to kvůli čemu? Kvůli holce, o které ani nevím, zda-li mne má ráda. Na druhou stranu bych se zbavil sužujících posměchů a rozličných přezdívek. Nikdo by si již neukazoval na toho kluka s "odstátýma" ušima a neříkal o něm kdejaký vtip. Moje pochybnosti však vyřešila moje láska poté, co jsem ji načapal s jiným klukem při pokusu o polibek. Včas jsem zakročil a nebezbečí tak odvrátil. Co bude ale příště? Nemůžu ji přece pořád hlídat, jak nějaký "policajt." Jirko, Jirko, máš to ty ale těžké s těma holkama. To jsem na tebe zvědavý jak tento problém vyřešíš. Mám toho dost. Takhle už dál nemůžu. Nechám si to udělat. O týden později. Ležím přivázán na operačním lůžku a kolem mě pobíhají dlouhé bílé pláště. "Máme ti dát narkózu, aby tě to tolik nebolelo ? " otázala se paní doktorka. Jako souhlas jsem jemně přikývl hlavou, ale místo mě odpověděla jakási postava sedící na dvou židlích a ještě jí to bylo málo. "Děláte si legraci sestro? Takový chlapec musí jistě něco vydržet - je to tak mladý muži ?" "No, ehm, víte ... " "Já ti rozumím chlapče. Nehýbej se a bude vše v pořádku. Skalpel prosím." Panebože. To je můj konec. Že já blbec jsem vůbec tady. Jo, jo. Pro krásu se musí trpět. Zatím, co Moniku jistě teď svádí další individuum, mě zde kuchaj za živa. Po dvou hodinách je všechno odbyto. Sedím jako bez duše na posteli s obvázanou hlavou, držím si uši, aby náhodou neupadly a raduji se, že jsem to ve zdraví přežil. I pan doktor mě srdečně utěšoval: "Neboj synku, pravá bolest teprve příde." To mi opět zvedlo náladu natolik, že jsem zmodral, zezelenal a odebral se k nejbližším dveřím s nápisem WC. Po těžkém rozloučení s hodným panem doktorem nastal čas k odjezdu domů. Myslel jsem, že nejhorší mám za sebou, ale byl jsem na velkém omylu. To, co jsem si prožil za celý týden se rovná doslova absolutnímu peklu. Nemohl jsem pořádně jíst i pít, v noci jsem nespal a na mýtí jsem nemohl vůbec pomyslet. (I když to mi tak nevadilo.) No, co vám budu povídat. Bylo to hrozné, ale za tu bolest to jistě stálo. Nyní chodím do deváté třídy a každý už dávno zapomněl, jaký jsem byl "fešák" s krásnýma odstátýma ušima. A co Monika? Ta také zapomněla, bohužel i na mě. Ale nebýt jí, vypadalo by to dnes úplně jinak.