Lukáš Dubrovský IX.C

Jak už to bývá, každý musí do první třídy, a tak i já nebyl vyjímkou. Za několik dnů, než jsme se, lidově řečeno, otrkali, se stalo naší oblíbenou zábavou běhání po chodbě. Ano, já vím. Mnohokrát nás paní učitelky, mající dozor, zrazovali od této riskantní činnosti, ale my jsme nedbali jejich rad a dál pořádali dostihové závody, což se mi později ošklivě vymstilo. Jednoho krásného dne, pokud se to o dnu stráveném ve škole dá říci, jsme se opět věnovali své oblíbené činnosti, využívaje čerstvě naleštěných dlaždiček. Velkou přestávku jsme opět strávili na chodbě, kde jsme se vřískajíce sráželi v jedny velké hromady, které se po chvilce opět rozprchly na všechny strany. Ke konci přestávky jsem unikal svému nejmenovanému spolužákovi podél stěny, když tu náhle se jako ve špatné komedii přímo proti mně otevřely dveře a já, v souladu se zákony o zachování hybnosti a o neprostupnosti hmot, neschopen ubrzdit své rozpohybované údy, jsem se o ně v plné rychlosti rozmázl. Ze dveří se vyklonil jakýsi spolužák a konstatoval nepublikovatelnou poznámku na moji adresu. Já, ačkoliv otřesen, jsem se odpotácel do třídy. Kupodivu jsem se do dveří trefil už napodruhé. Příští hodina bylo čtení a já, k naprostému úžasu paní učitelky četl pozpátku. Zbytek vyučování jsem jakýmsi způsobem protrpěl a těšil se domů. Ironií osudu ale bylo, že dnes jsem měl jít domů poprvé sám. Po chodníku se potácím jako opilý, lidé se otáčejí, ale já nedbám jejich pohledů a se zrakem pevně upřeným k domovu se snažím udržet ve vertikální poloze a přinutit oběd, aby zůstal tam, kde má být. Slalom přes silnici by vydal za samostatný příběh, ale nakonec jsem se dokázal dopravit domů. Mamka se ihned zhrozila při pohledu na moji pokud asimetrickou hlavu: na levé straně čela čněla boule hýřící všemi barvami duhy. Okamžitě následovala cesta do nemocnice, kde doktor konstatoval lehký otřes mozku. Od té doby se střetů s dveřmi zásadně vyhýbám.