"Nechtěl bys se mnou lézt na Mont Blanc?" Tak zněla 10.srpna tato slova. V tu chvíli jsem naprosto oněměl a s ohromným úžasem se díval na svého tátu. V hloubi mysli se mi honily všelijaké myšlenky je-li tomu skutečně tak, nebo jestli jsem se náhodou nestal obětí nějakého žertu. Ale všechno to byla pravda a můj otec jenom čekal na odpověď. Nevěděl jsem co si o tom všem mám opravdu myslet, protože na takovou příležitost jsem čekal celou věčnost a najednou z ničeho nic se otvírala přímo přede mnou. Už dávno jsem chtěl poznat štíty alpských velehor, zdolat některé z vrcholů a přiučit se dalším horolezeckým poznatkům i různým fintám či drilu. Teď se mi naskytla jedinečná možnost, jak vstoupit na scénu těch výjimečných horských obrů, zvláště Mont Blancu. Celý roztřesený touto událostí ze mne vypadlo pouze jedno jednoduché, ale velmi jisté: "Ano!" Otec, skrývající radost nad mým rozhodnutím, řekl pouze velmi klidným hlasem: "Dobrá, musíme tedy do týdne sehnat a nakoupit všechny potřebné věci, které budou zapotřebí k výstupu, jelikož 17.srpna vyrážíme. Přesně týden nato, po všech úmorných, nudných a dlouhých přípravách i po děsivé, ale vítězné bitvě s naší matkou, jsme vyrazili spolu s naším přítelem Honzou Habermanem do smluveného campu Les-Houches u francouzského města Chamonix, kde jsme se měli setkat s našimi známými, zkušenými horolezci, kteří nás budou doprovázet až na samotný vrchol.

Kvůli časové tísni mého otce jsme do Francie museli jet non-stop i přes noc, takže jsme při cestě byli dosti unaveni, ale když se před námi vynořily první zasněžené vrcholky francouzských Alp, hned se nám všem zlepšila nálada a my začali myslet na náš velkolepý výstup. Na místo srazu jsme dorazili až pozdě odpoledne, protože jsme se zdrželi prohlídkou města Chamonix a protože tam naši kamarádi ještě nebyli, natáhli jsme se na deku a začali relaxovat. Jenže moc dlouho nám naši horolezečtí kamarádi, kteří se také po chvilce přiřítili, tento odpočinek nedopřáli. Vřele jsme se uvítali, a protože se už smrákalo, následovala revize naší výstroje i zkoušky velikosti maček. Když bylo vše potřebné hotovo a připraveno, šel jsem si brzy lehnout, abych se na svůj zítřejší velký den vyspal, neboť se vstávalo už v šest hodin ráno. V noci jsem nemohl absolutně zamhouřit ani oka, pořád jsem musel myslet na ten gigantický masiv Mont Blancu, zdali ho pokořím, či ne. Ráno jsem se však probudil svěží a plný energie, připraven i na tu největší únavu. Jelikož jsme měli naplánovaný výjezd lanovkou do 1804 m.n.m, museli jsme rychle posnídat a dobalit si předem připravené batohy. Všechno bylo stihnuto za krátkou dobu a už v 6.45 hod. nás lanovka z Les-Houches unášela vzhůru do oblak, nad město Chamonix. Výhled byl vskutku přenádherný, zvláště pěkným dojmem působil městský ruch aut, která se pohybovala jako pilně pracující mravenci ve svém mraveništi. Bohužel, zanedlouho jsme tuto krásnou scenérii ztratili z očí, protože lanovka zajela do konečné stanice, kde počínal náš výchozí bod. Před cestou se konala ještě krátká porada a po chvíli jsme konečně vykročili. Prvních 300 výškových metrů, vedoucích po udržované cestě neposkvrněnou přírodou, se nám šlo velmi lehce a snadně. Avšak ve 2100 m.n.m. mizely pomalu, ale jistě, veškeré dřeviny, byliny i mechy a místo nich už začínalo nekonečné moře rozmanitých kamenů. Po těch se nám pochopitelně šlo už hůře, protože docela dost tlačily, i přes pevné podrážky, do chodidel, což nás samozřejmě trochu unavovalo. V těchto místech se také nalézala železniční trať (zubačka), která turisty dovážela až do výšky 2500 m.n.m. a byla postavena tak nešikovně, že jsme se stěží vešli na samotnou cestu. I přesto jsme v daném limitu klidně pokračovali dále podél železničních kolejí, s hezkou podívanou na okolní hory. Zatím jsem nepociťoval žádné problémy s dýcháním, nebo s únavou,ani ve výšce okolo 2600 m.n.m, v níž jsme si udělali malou pauzu na chudý oběd. V tomto bodě etapy už po nás pokukovala dřevěná chatka pod názvem Tete-Rouse,ležící na okraji rozlehlé sněhové pláně ve výšce 3150 m.n.m. K ní jsme se vyškrábali asi o třetí hodině v pořadí Michal, skalní lezec, druhý Honza, třetí já a současně Jirka Janoušek mladší a na posledním místě nemohl být nikdo jiný, než sice nejzkušenější,ale za to velmi pomalí, naši dva staříci, úporně lapající po dechu- můj taťka a Jirka Janoušek starší. Dokonce začala padat slova jako: "To byl teda vopravdu blbej nápad,drápat se do takové výšky pro nic za nic!" Ale toto se ozývalo pouze v krajních případech, protože si oba poté vždy uvědomili, že to celé byl jejich nápad a museli znovu pochodovat a dávat pozor na to, co říkají. Dosáhnutí chaty Tete-Rouse bylo mým dosavadním vrcholovým maximem, kam jsem se po svých kdy dostal a náležitě jsme můj rekord oslavili malou svačinkou a krátkým odpočinkem, kterým jsme se také psychicky připravovali na nejtěžší výstup přes téměř kolmé, velmi úzké a 700 metrů vysoké žebro Gouter, které se majestátně tyčilo před zraky všech dobrodruhů, podobných nám a mizel v oparu poletujících bílých mráčků. První překážkou byl nepříjemný, strmý a kluzký traverz, přes který se nepravidelně, ale zato často, řítily kameny. Jako jediný nováček jsem musel být doprovázen Jirkou Janouškem st., kdyby se náhodou něco stalo. Vyměřili jsme si okamžik těsně po jedné lavině kamení a vstoupili do zasněženého traverzu. Každý se povinně opíral o cepín a plnou silou ho vpichoval do kupy sněhu na levé straně. Doslova se ze mě řinuly krůpěje potu a roztřesené nohy nestály ani trochu jistě na povrchu. V tu chvíli jsem se skutečně dost bál a s nuceným optimismem si neustále opakoval dokola, že se mi nemůže nic zlého stát. Opak byl však pravdou. Asi v polovině cesty jsem se zapotácel a nepříjemně uklouzl, naštěstí zkušený Jirka jako by to už očekával, mě obratně zachytil tak, že jsem to ustál a opět bylo všechno v pořádku, pro mne možná osudný pád byl zažehnán. Po tomto zazmatkování jsem si přestal na krátký čas věřit, ale zanedlouho se to urovnalo a já dále s jasnou hlavou pokračoval ve výstupu. Celý úsek skalnatého žebra tvořily z větší části skalní výšvihy, ve kterých se málokdy objevily nepatrné úchyty na prsty. V těchto lezeckých částech jsem si už doopravdy představoval, že jsem nějaký slavný horolezec - z důvodu, že ač nízkého věku, lezu, na rozdíl od mnoha jiných, bez lana. Každý druhý byl jištěn všemožnými způsoby, jenom my, známí "machři", jsme lezli bez jištění, neboť to je mnohem více sportovnější a názorně jsme všem ostatním lezcům ukazovali, jak se to má správně dělat. I já jsem se ze všech sil snažil na sebe upozornit na obtížných bodech výstupu. Tohle se ale ještě odehrávalo s úsměvem na tváři, kolem třetí hodiny odpolední. Jenže po únavném a těžkém stoupání, asi kolem 17.00 hod., počal úsměv na tváři tuhnout a proměňovat se v nehezký škleb, způsobený námahou. Těch posledních pár metrů na hranu žebra bylo vysloveně nekonečných, a tak zjevení se chaty Dome de Gouter z neproniknutelné bílé mlhy mne opravdu spasilo. Byl jsem srdečně rád, že toto proradné těžké žebro mám skutečně za sebou a také mi zvedla mou poněkud znechucenou náladu pochvala Jirky Janouška staršího, když se po čase za námi "doplazil" za srdečného smíchu nás všech. Neodpustil si však vykřiknout větu: "Však já vám ještě vy pacholci ukážu, jaký jsem gigant!" Tím pro nás skončilo divoké a nezapomenutelné dobrodružství na žebru Gouter, a jelikož se smrákalo, museli jsme pomalu začít vyjednávat nocleh. Bohužel zlomyslná smůla stála pořád při nás, když nám byla řečena cena ubytování 100 franků, což je zhruba 500 korun. Šokováni touto cenou nechtěli jsme přečkat noc uvnitř. Ale byly zde i jiné důvody, proč přespat v chatě, např. kvůli Honzově žaludeční nevolnosti nebo kvůli nezodpovědným horolezeckým přátelům, kteří si nevzali spací pytel. Ti však tvrdohlavě nechtěli nocovat za veliké peníze s výmluvou, že žádné stejně nemají, i když jim otec nabízel půjčku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se k ostatním také připojil a taťkovi nezbývalo nic jiného, než volit nocleh pod širým nebem. V pozdních večerních hodinách jsme tedy rozbalili teplé péřové spacáky do malého úzkého výklenku chaty a začali klepat mírnou kosu. I přesto jsme na tom byli oproti našim kamarádům jako bohové. Smutnýma očima zírali na naše skvělé spacáky a pošlapovali z místa na místo. My, než jsme se ponořili do hlubokého spánku, jsme se ještě dívali do omamující hloubky, téměř 3000 m hluboké, na blikající světélka Chamonix. S tímto uchvacujícím pohledem jsem pomalu mhouřil oči a nakonec usnul.

O druhé hodině ranní nás probudil centrální budíček. Hrobové ticho přerušilo masové cvakání maček jiných horolezců. I my jsme počali přípravu na poslední úsek trati. Pořádně jsme se nabalili teplými věcmi, nasadili čelovku, připravili cepíny i hůlky, obuli mačky a vyrazili s plnou parádou, až na velikou únavu z nevyspalosti našich kamarádů, dobýt vrchol. Poprvé v životě jsem pochodoval v mačkách a tak mi chvilku trvalo, než jsem si na ně trochu zvykl. Byl to pro mne zcela nový dojem stoupat po zmrzlém sněhu a neuklouznout. Ostré bodce maček se pouze tvrdě zapichovaly do sněhu a námaha tím byla čím dál větší. Všechno nové chce ale jen a jen pouhý zvyk, takže zanedlouho mi toto počínání připadalo úplně přirozené. Kráčeli jsme za krásného a jasného úplňku měsíce, který dohlížel na naší pouť. Jeho průzračné paprsky se třpytily na studeném mrtvém ledě a dodávaly mu tak potřebnou živost. Působilo to na mne nepopsatelným dojmem vidět vyparáděný měsíc v úplňku, mít ho téměř na dosah ruky a ještě ke všemu v té ohromné výšce již nad 3800 m.n.m. Do toho všeho také třpytivě svítily hvězdy a hluboko dole pod námi ještě neustále zářilo městské osvětlení. Prožíval jsem úžasnou harmonii a pomalu zapomínal na fakt, že putujeme na střechu Evropy a že zaostávám pěkný kus za ostatními. Musel jsem tedy sebou rychle hodit a zrychlit krok.Netrvalo dlouho a narazil jsem na svého udýchaného otce a Janouška staršího. Krátký čas jsem s nimi držel rytmus, ale šlapali na mne moc pomalu a proto jsem se vydal za svými mladšími a energičtějšími kamarády, kteří byli už daleko vpředu. Cesta mi ubíhala nečekaně rychle přímo raketovým tempem, a tak jsem se ocitl za chvilku po boku vedoucího, Honzy.S ním jsme došplhali do 4300 m.n.m., kde stál nouzový bivak, plechová útulna Valotte, v níž byla možnost odpočívat. Zde jsme se usadili, čekali na ostatní a zároveň z dáli pozorovali malé lidičky, kteří se mermomocí drali vzhůru jako velmi pilní, pracovití broučci se svítící lucernou. Když nakonec dorazil můj táta i Janoušek starší, zhrozili jsme se nad jejich příšerným fyzickým i psychickým stavem. Oba nemohli popadnout ani dech, protože na ně působila vysoká výška i obrovská námaha a měli tedy kyslíkový dluh, neboli "horskou nemoc". Také je bolela velmi hlava a byli promrzlí až na kost. Ani my mladí jsme na tom nebyli o moc lépe, a tak jsme se shodli na tom, že si chvíli odpočineme ve Valotce. Vkročili jsme do plechové boudy, práskli sebou o zem člověk nečlověk a tvrdě usnuli. Nikdo z nás se ani v nejmenším neopovažoval myslet na stále a stále větší námahu stupňující se čím dál více s blížícím se vrcholem a s kalným vědomím jsme pokračovali ve tvrdém dřímání. Bylo mi všechno úplně jedno a samotná touha vylézt na Mont Blanc ztrácela svoji váhu. Ptal jsem se sám sebe: "Zbývá mi ještě opravdu dostatek sil? Stojí ta všechna bolest i utrpení za jediný bezvýznamný maličký plácek rozkládající se v nejvyšším bodě Evropy ?" Tyto otázky se mi dokola přemítaly jednu krátkou, zato důležitou, hodinu spánku, když mne náhle probudil otec a smutně mi zdělil: "Je 7.00 hod. nejvyšší čas abyste vyrazili." "Ty snad také,ne?" udiveně jsem se otázal. "Nemohu s vámi jít, přetrvává ve mne stále chlad, nadlidská unavenost a psychicky jsem také na dně, prostě nemohu dál pokračovat. "I Janoušek starší, slavný "Gigant", měl stejné problémy jako můj otec a také se zřekl výstupu. Nepřestával jsem doufat, že si to oba rozmyslí, ale každý si stál tvrdohlavě na svém. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vyzbrojit společně s Honzou, Michalem a Janouškem mladším na konečnou fázi výstupu. Doprovázeni mým otcem jsme vykročili ven, sice do krásného, slunečného počasí, ale zato s nesnesitelnou zimou. Smutně a zklamaně jsem se koukal na taťku. Vždycky si přál už od dětství vylézt na Mont Blanc a teď 500 m pod vrcholem to chce vzdát pro nic za nic? Plný zlosti jsem mu to v duchu vyčítal, nepřestávaje naň naléhat, aby to alespoň zkusil. Nepovolil však a má naděje se ztrácela v nedohlednu. Ale když se náhle před námi vztyčil ten mohutný, neodolatelný, závěrečný štít, na kterém pochodovaly tucty snílků jako my, probudila se v tátovi nová touha po zdolání této hory a unaveně, zato rozhodně prohlásil, že přece jen půjde s námi. Teď jsem byl naplno spokojený a s chutí jsme vyrazili na poslední úsek cesty. Nekonečné stoupání i klesání bylo pro mne zdrcující. Neustále se skloněnou hlavou jsem upřeně hleděl na špičky maček, abych kontroloval jejich stabilitu, protože svahy z obou stran svíraly asi 7.00 a pěšina byla uzoučká jenom půl metru, a tak by stačil nepatrný chybný krok a zřítil bych se bez jakékoliv pomoci do omamující propasti. Každý metr se vlekl a opakoval stejnými úkony. Zabodnout cepín, popojít, znovu ponořit cepín, popojít.Do toho nám pražilo slunce na spálené obličeje a neustávající krutá zima pronikala do každé části těla. Bezmocný, a už blouznící, jsem tiše počítal své kroky: "1,2,3,4,5,6,7,8,9,10" a pauza. Znovu počítám: "1,2,3,4,5..." a opět přestávka. Takhle jsem počítal zhruba 10 m pod vrcholem, při zničujícím vysílení, bez žádných myšlenek a při nesnesitelné bolesti hlavy. A jako dnes přesně vidím, jak se s čista jasna vynořuje ten vysněný plácek, za kterým se už nezdvihá žádný jiný svah, jenom na jeho konci klesá dolů. Lehký jako pták jsem zapomněl na hroznou únavu a z plných plic řval: "Dokázali jsme to, dokázali! Vylezli jsme na střechu Evropy a slunce teď svítí jenom pro nás." Všichni strašně štastni jsme si vzájemně gratulovali k našemu velkolepému úspěšnému výstupu a pozorovali ty obří velikány, pokořeně stojící pod námi a na bílé obláčky, poletující také všechny pod našima nohama. Byl to můj nejkrásnějí pocit v životě na který jistě nikdy nezapomenu. Musím také ještě podotknout, že jsme si z vrcholu zavolali mobilním telefonem naší mamince a dali si lok plzeňského piva jako vrcholovou odměnu. Náš sen byl splněn a Mont Blanc pokořen.

Poznámka:
Tato práce dostala čestné uznání v soutěži Svět očima dětí